Čím to může být, že děti nečtou knížky?

Led 29, 2014 | Rodina, Zajímavosti, Životní styl

Matka vstoupí do dětského pokoje: „Tak už zhasnout, žádné čtení, koukejte spát.“ Děti v pokojíčku ztichnou. Chvilku počkají. A pak si vezmou baterku a skryty pod dekou pokračují ve čtení. Scéna ze sci­fi filmu? Ne, dříve běžná situace. Co se to stalo, že dnešní děti nedostane ke knize ani „pár tažných volů“?

 

 

Co bývalo běžné

Ještě před třiceti lety nebyly předškolní děti tak „chytré“ jako dnes. Děcko se naučilo číst až v první třídě. Ale o prázdninách už přelouskalo něco z edice pro malé čtenáře. Druhák četl kocoura Mikeše a kmotru lišku. Třeťáci se pustili do Neználka, objevili Děti z Bullerbynu a pohádky. Ve čtvrté třídě k nim přidali první foglarovky a Štorcha. Páťáci četli Marka Twaina, Robinsona. V šesté třídě hochy pohltily verneovky a mayovky, dívky Šmahelová či Rudolf. Sedmáci dumali nad Dänikenem či nad Lovci  mikrobů, sedmačky dojala Jana Eyrová, a tak se pustily do díla sester Brontëových. V osmé třídě se – čistě z recese – přečetla Červená knihovna a rodokapsy. Jinak ovšem v už osmičce a v devítce nebylo rozdílu mezi literaturou pro dospělé a mládež: četl se Saturnin, Kmotr, Letiště, Remarque, Dickens, Sienkiewicz, Prus…

 

Typický vzorek 21. století

Karolíně bude za měsíc jedenáct. Zajímá se o módu a hiphop. Dosud sama nepřečetla jedinou knížku. Pod dozorem rodičů denně přečte jednu stránku příběhu o ježečkovi – literatura tak pro čtyřleté dítě. Ačkoliv ve škole společně čtou Bylo nás pět, děj není schopna reprodukovat. Rodiče se domnívají, že to je pro páťáky příliš těžká četba. Ovšem nechávají dceru sledovat večerní televizní seriály.

 

Proč děti nečtou?

Protože nečtou rodiče. Dítě těžko získá návyk čtení, když nemá v rodičích vzor. To ovšem dospělí neradi slyší. Jestliže rodiče usínají ne nad knihou, ale s dálkovým ovladačem v ruce, nemohou svým dětem vyčítat, že jsou stejné.

 

Jak vychovat čtenáře

  • Mnohé maminky – ­čtenářky čtou i miminkům. Cokoliv. Dítě rádo slyší maminčin hlas, který ho ukolébá.
  • Dítěti v předškolním věku čteme stále, stále, stále.
  • Dáváme mu možnost, aby i nás vidělo s knihou.
  • Udělejme si společné tiché čtenářské chvilky: maminka tiše čte svou a dítě také svou, třeba i jen obrázkovou knížku. A pak si řekneme, co jsme přečetli.
  • Nemocné děcko nezavalujeme v posteli plyšáky, ale dáme mu vhodnou veselou knížku. Tu, kterou jsme měli sami rádi.
  • Rozečteme mu napínavý příběh, a když vidíme, že ho děj baví, přestaneme, ať si to dočte. Ale přeptáme se, jak to dopadlo.
  • Vyčleníme „zakázané“ knihy. Nic nepodnítí zájem jako poznámka:  „To není knížka vhodná pro děti…“
  • Už předškolní děcko bereme s sebou do knihovny. Knihovnice dětských oddělení se ho fundovaně ujmou a pomohou mu vybrat. Knížky nevracíme nepřečtené.
  • Jede dítě na školu v přírodě? Místo plyšáka mu do batohu podstrčíme knížku s hádankami, čtením nahlas pobaví kamarády.
  • Frčí nějaký blockbuster? Film, video, PC hra? Většinou má románovou předlohu, pořiďme mu ji.
  • S předstihem zjistíme, jaká je povinná školní četba a dítěti knížky předložíme dřív, než se stanou „povinnými“.
  • Chodí prepubertán trucovat na toaletu? „Nastražíme“ mu tam třeba Pratchetta.

A přitom jim sami jdeme vzorem. Nepřesvědčíme je, že si mají číst, když sami ve vedlejší místnosti koukáme na seriál. Protože: „Děti jsou jako opičátka“, říkal dosud nepřekonaný Komenský.

 

Foto: Freerangestock.com