Toto psí plemeno je nesmírně přátelské, skvěle vyjde nejen s jinými zvířaty, a to včetně koček, ale i s dětmi všeho věku. Není to žádný gaučový povaleč, holandský pinč je totiž rád aktivní a učí se dobře a rychle novým věcem. Navíc umí docela dobře lovit myši (to je ostatně u většiny psů hodně opomíjená schopnost), hodí se proto do venkovského stavení – v této činnosti převálcuje i nejednu poněkud línější kočku. Je to prostě inteligentní pes, který se jen velice nerad nudí.
Výška v kohoutku se u tohoto plemene pohybuje kolem 40 centimetrů, váha dosahuje zpravidla nejvýše hranice deseti kilogramů. Tmavě hnědé oči, maličké uši se zaoblenými špičkami, svalnaté nohy a šavlovitý ocásek, to je základní charakteristika holandského pinče. Srst je obecně dosti hrubá, někdy dosahuje i sedmicentimetrové délky. Péče o srst, která má obvykle dobrou samočistící schopnost, vlastně není moc časově nebo finančně náročná, stačí víceméně pouze občas vykartáčovat.
Dlouhé procházky, plavání a soutěže agility. Jak už bylo řečeno, holandského pinče je třeba v jednom kuse zaměstnávat. Jejich nadšení pro hru je naprosto mimořádné a strhne i toho největšího pecivála, který považuje venčení doslova a do písmene za nutné zlo.
A jaká je historie těchto psů? Původ mají samozřejmě v dnešním Nizozemsku v 19. století, kde byli vyšlechtěni za účelem hlídání koňských stájí (snad i proto jsou skvělí v nikdy nekončícím boji proti krysám). Od osmnáctého století se prý plemeno prakticky nezměnilo, nicméně s koncem druhé světové války bylo skoro na pokraji vyhynutí. Tomu se podařilo díky obětavosti chovatelů zamezit, přesto se ale v dnešní době chová spíše jen v zemi tulipánů a za její hranice se příliš nerozšířil. Zatím. Ale co není, může brzy být.
Foto: Svetpejsku.cz